Howgh. Ale to by byl poněkud krátký článek o dalším vydařeném projektovém dnu v naší třídě. A to by byla jistě škoda, protože se toho dělo tolik, že jsme během pátečního dopoledne splnili plán jen tak napůl. I když zážitků bylo určitě plno.

Hned ráno se děti staly členy jednotlivých indiánských kmenů a počítač jim vygeneroval jejich indiánské jméno. Zbytek hodiny byl věnován práci v pracovních listech a přípravě válečné stezky, jejímž cílem bylo přepadení bílých tváří v místní tělocvičně. Nácvik byl zaměřen na neslyšnou chůzi a techniku plížení, jakož i neviditelný pohyb po chodbě. Trénovali jsme asi moc dobře, protože v tělocvičně neměli do poslední chvíle tušení, co se na ně chystá. Za mocného pokřiku a zděšeného křiku se vylekaní běloši semkli kolem své paní učitelky, která je s nasazením vlastního života chránila před hordou divokých indiánů. Měli velké štěstí, že jsme zrovna ten den vykouřili dýmku míru, proto jsme jim ponechali jejich skalpy a raději si společně zadováděli při různých disciplínách s využitím lana, nutné součásti indiánského života.

Po návratu z válečné výpravy byl samozřejmě veliký hlad, takže následovala svačina, po níž přišel na řadu další těžký úkol. Jednotlivé kmeny se opět v naprostém utajení (haha) vydaly školou hledat indicie, které bylo nutné vyluštit a pomocí získaných písmen pak poskládat odpověď na otázku, kde byl zakopán indiánský poklad. Ač ještě nečtenáři, výsledek dokázali přečíst, poklad je pod kamenem. Ale pod kterým, kolem školy je jich nepočítaně. Opět bylo nutné zapojit hlavu na myšlení a posléze také bystré oči na hledání. Nakonec se podařilo, základní kámen školy je naštěstí jenom jeden, a kluci mohli sestavit kroužky na házení, kterými teď mohou děti trénovat hod lasem (i sčítání). Co kdyby náhodou kolem školy proběhl nějaký bizon. I když zatím se podařilo chytit jenom školní lavici, takže případný zaběhlý živočich je asi v naprostém bezpečí.

“V bezpečí” zůstaly i připravené výrobky s indiánskou tematikou, ke kterým jsme se už vůbec nedostali, necháme si je do příštích hodin výtvarky. Na závěr totiž bylo nutné ještě vyluštit záhadnou šifru, která byla takovým opakováním toho, co se malí indiáni naučili. Potom jsme stihli už jenom jednoduchou oblékačku a byl čas na válečnou stezku do školní kuchyně. Slovo si však znovu vzala pomyslná dýmka míru, neboť žádné další boje nejsou žádoucí, naopak, úmluvou je vzorné chování. Howgh.