První písmena, slabiky, slova a dokonce občas i věta, to je Živá abeceda. S tím se však dychtivý začínající čtenář nemůže v žádném případě spokojit. Naštěstí existuje další kniha pro zvídavé děti, Slabikář. A my jsme mu v pátek 22. 11. 2024 věnovali celý den.

Vyučovací hodina začala přivítáním vzácné návštěvy, do naší třídy zavítali rodiče, aby se alespoň na malou chvíli stali součástí činností a aktivit, které se děti od začátku školního roku, za pouhé tři měsíce, už naučily. Ukázat jsme jim nemohli ani zdaleka všechno, byla to skutečně jen taková malá ochutnávka, navíc značně ovlivněná přítomností maminky či tatínka. Tak klidná snad třída ještě nebyla. Stačila však malá přestávka, kdy rodiče odspěchali za svými povinnostmi a nastala změna veliká.

Nebylo se čemu divit, divadelní představení bylo dokonalým pokračováním slavnostního dne. Jak je z fotografií patrno, nasmáli jsme se opravdu hodně. Ta tam je ostýchavost z prvního školního dne, kdy bylo těžké vysoukat ze sebe jednu větu. Děcka jsou komedianti a návštěvu divadla vlastně ani nemusíme absolvovat, vystačíme si sami. Růženka spinkala moc hezky, rodiče se o ni moc pěkně starali a když se píchla o trn, který se zákeřně skrýval v květináči, princ se mečem oháněl moc statečně, aby celá pohádka mohla dopadnout jak jinak než moc dobře. Po jejím skončení mnohým vrtala hlavou truhla, která se objevila ve třídě. Nebylo žádným tajemstvím, že je v ní poklad, ale klíč k otevření stále chyběl.

Proto jsme se pustili znovu do práce, abychom ho získali. Děti dokončily pracovní listy, každé vymodelovalo nějaké slovo, dvojice se pustily také do celé věty. Zahráli jsme si další hry, nechybělo ani Bingo, v němž první borci získali hned dva body do celoročního přehledu. Když byly úkoly splněny a klíče sesbírány, přišla na řadu výroba toho, který odemkne záhadnou truhlu. Bylo až dojemné sledovat, jak děti věřily, že právě jejich klíč bude ten pravý, i když chlupatý drátek se kroutil a dělal si, co chtěl, jen do zámku ne a ne vlézt. Když si to všichni zkusili a bylo jasné, že tímto klíčem vážně ne, nastala velká hledací akce, někde přece být musí. Nakonec ho děti našly, jen paní učitelka, ať se točila sebevíc, pořád neviděla nic.

Ale protože napínání už bylo dost, bylo načase truhlu otevřít. “To budou stejně bonbony”, ozývalo se z jednoho místa. Poklad byl ale dost těžký, takže by musely být asi ze železa. “To je další Živá abeceda”, slyším po otevření výkřik z druhé strany a někdo další přidává, že to není Živá abeceda, ale Slabikář. Radost dětí je nefalšovaná, bonbony by určitě nedopadly líp. Každý si svůj nový Slabikář namaloval a hned jsme se také pustili do jeho první stránky. Příští týden už nebudeme louskat jenom slabiky, ale čekají na nás krátké příběhy a později i delší vyprávění a pohádky. Jsem ráda, že “kniha” udělala dětem radost, vždyť čtení je super zábava, která může toho, kdo má čas a fantazii, přenést v prostoru nebo v čase a přinést mu tak mnoho krásných chvil. My jsme Slabikář ještě ani pořádně neotevřeli a už se mu to podařilo. Rodiče snad budou souhlasit, že dětem se to také povedlo a kdykoli budou chtít, mohou se do naší třídy znovu přijít podívat. A když ne, jistě doma rádi pomohou s nácvikem čtení ve Slabikáři.