Březen, měsíc knihy, chtěl pro prvňáčky vykouzlit hned několik kulturních zážitků, což se také podařilo v pátek 14. 3. 2025. Ten první nás čekal již v autobuse. V posledních letech pozoruji zajímavou kulturu cestování tímto dopravním prostředkem. U okna sedí člověk, vedle něho batoh nebo taška. Ostatní cestující respektují toto rozpoložení a raději stojí. Požádat o uvolnění místa většinou sklidí pohledy, které nechci definovat. Jinak ale cesta proběhla celkem v klidu. Dvě trojice se sice musí naučit šeptat, aby nebavily všechny kolem, ale jinak pochvala.

Naštěstí diametrálně odlišný zážitek nám připravila návštěva knihovny. Zde nás u vchodu mile přivítali, pěkně se nám věnovali, úsměvy rozdávali. Dětem se v podkroví budovy povídání obou paní knihovnic moc líbilo, často k němu patřil radostný nebo i udivený obličej, povídání o knížkách bylo obohaceno o vnímání více smysly. Jelikož další škola, která nás měla střídat, nabrala značné zpoždění, využili jsme tohoto času k listování v knížkách. A protože na tomto místě je z čeho vybírat, některé tituly zaujaly natolik, že si je děti odvezly domů. Ne napořád! Jsou půjčené na moji průkazku a samozřejmě je musím vrátit. Proto do 14. 4. 2025 jsou dětem k dispozici, poté možná ještě půjdou i prodloužit, ale určitě je budu chtít zpět od EB, JG, MJ, OK, ŠM, MR, DS, ES a EŽ. Záložky, které si děti odnesly jako dárek, jim předám až v pondělí, třeba se tak skutečně dostanou do knihy a nezůstanou někde zapomenuty.

Venku začalo poprchávat, náladu nám to však nijak nezkazilo, trocha vody za krkem nebo v botách je také zážitek. Nicméně raději rychlým krokem jsme se přesunuli do Slováckého divadla, kde jsme měli přislíbeno místo na svačinu. K našemu údivu vstup a foyer divadla byly již plné dětí a evidentně měly také čas svačiny. Jedlo se všude, kde se dalo, místa moc nezůstávalo. My jsme tedy zvolili schody a i když kultura stolování tím dostala dost zabrat, byl to také zážitek. Původní představení o Sherlocku Holmesovi vystřídali Lichožrouti, což nebylo vůbec na škodu, detektiv na nás počká do druhé třídy. Někteří viděli představení sice již opakovaně, já také už potřetí, ale díky první řadě, v níž jsme seděli, se všechno umocňovalo a bylo opět kouzelné. Herci kolem nás několikrát proběhli, oči dětí zářily.

O přestávce se opět svačilo, bylo už jedno kde. Ano, znovu byl hlad. Děti byly v dobré náladě, těšily se na druhou polovinu, jen paní učitelka začala lehce panikařit. Původní představení bylo totiž kratší, plánovaný odjezd ve 12.00 hod. tak byl v pohodě. I Lichožrouti sice měli skončit v 11.45 hod., což by samo o sobě bylo malinko hraniční, jenže už jejich začátek nebyl na čas a konec proto zcela nejistý. A tak zatímco na jevišti sváděli poslední bitvu o půdu, a chytání bublin bylo víc než zábavné, my jsme začali svádět vlastní souboj s časem. Ač nerada, nanosila jsem dětem bundy do chodby a po skupinách je vyváděla ze sálu ven. Když už to vypadalo, že můžeme být v klidu a stíháme, jedna bunda nám chyběla. Usilovné hledání naštěstí přineslo ovoce, tedy spíše tu bundu a my jsme se mezi kapkami deště rozeběhli k nádraží, čímž jsme si do kulturního dne zařadili i sportovní chvilku.

Zbytek dne již nepřinesl žádné drama, cesta proběhla v klidu, děcka se do autobusu probojovala zadními dveřmi sama, takže nějaké tašky jim byly asi fuk. Po příchodu do školy jsme ještě zvládli malé zmatky kolem klíčů a přezůvek v družině, pak už oběd a odpočinek. Vy děti určitě nenechejte jenom odpočívat, na všechno se jich pořádně vyptejte. Troufám si říct, že hned napoprvé mají o čem povídat.